Tajemný park Karlína

Byla jedna krásná obec zvaná Karlín, ale vše kladné má i své zápory. A to Karlín měl, byl to jeden starý park, který v sobě uvězňoval lidi, kdo do něj kdy vkročil, už nevyšel zpět. Všichni lidé se ho děsili a kolik psů v něm uvízlo. Park vypadá docela hezky, nikdo neví, proč to dělá. Říká se, že park se kdysi tímto bránil, aby ho nezrušili a nepostavili místo něj jiný a hezčí. Bůh ví, co je pravda.

Jednou se do této obce přistěhovala jedna milá rodina žila v ní maminka Julie, tatínek Mirek, malý Petr jeho sestra Líza a malý pejsek Flek. Jednou maminka vařila oběd a děti jí pořád něco prováděly a maminka jídlo připálila. Když Líza hodila Petrovi míč, Petr omylem strčil do maminky a ta vylila polévku. Už toho mám dost, řekla maminka. Celý den mě zlobíte a ani mi nepomůžete, tatínek je pořád v práci a já jsem na všechno sama. Děti se na sebe udiveně podívaly, protože maminku nikdy tak rozzlobenou neviděly. Aspoň běžte vyvenčit toho psa, řekla rozzuřená maminka. Děti poslechly, vzaly Fleka na vodítko a šly a tu najednou povídá Líza - hele Petře, kam půjdeme Fleka vyvenčit? To nevím, jsme tu noví, nic tu neznáme, ale něco tu přece jen musí být. Vyšli před dům, a čeho si nemohli nevšimnout- před nimi byl krásný velký park. Hele Petře, co jít do toho velkého parku povídá Líza. Proč ne, tam Flek bude mít hodně místa na běhání, jdeme, řekl Petr a rozeběhl se naproti parku.

Ale Líza si všimla, že se jí Petr nějak ztratil z dohledu, tak si myslela že je to nějaká hra a běžela za ním s Flekem taky. Když do parku vstoupila, už tam nebylo tak krásné sluníčko, ale mlha, ani park nebyl tak hezký, jak z venku vypadal, byl starý a ošklivý a stromy byly seschlé, jak jim chyběl svit slunka a kapky deště. V tom si Líza všimla Petra sedícího na rozbité lavičce. Petře, co je? ptala se Líza. Ten park je jakoby uzavřený. nechce nás pustit ven. Co? zeptala se Líza. Zkus to sama, odpověděl Petr. Líza vykročila směrem z parku ven, ale jakoby ji tlačil někdo zpět. Ale co to je, měl jsi pravdu, co budeme dělat? Musíme najít cestu zpět a co bude jíst Flek a my? To netuším, ale rozhodně tu nezůstaneme, musíme najít cestu ven. Líza se rozplakala, chudinka, nemohla ani mluvit.

Petr si k ní sedl a řekl Nikdy nic nevzdávej dopředu, když nevíš, co bude dál. Najdeme cestu ven, i kdybychom tu bloudili věčně. Tak šli, Flek už začal mít hlad a kňučel. Co si jen počneme, řekla Líza. A najednou spatřila postavu stojící daleko v mlze. PODÍVEJ, Petře! hlasitě zavolala. Támhle v dálce někdo stojí. Pojď, rychle, třeba mám může pomoct, řekl Petr, a rozeběhli se za tou záhadnou postavou. Byla to dívka a vypadala velice vylekaně. Co se ti stalo, že jsi tak vyplašená? ptala se Líza s Petrem. Ale jen jsem slyšela divné zvuky támhle z toho křoví, vypadalo to jako nějaký vlkodlak. Vlkodlak?! Děláš si legraci? zeptali se. No jasně, dělám, vy hned na všechno skočíte, a co jste vůbec zač? My jsme sourozenci Petr a Líza a tohle je náš pes Flek. Jo aha. V tom případě já jsem Anča, bloudím tu už přes tři dny a o potravu mám postaráno vždy, když jdu spát. Ve spánku slyším šramoty ale nevzbudím se. Vždy, když se proberu, mám jídla a pití dost na celý den, je tu kupodivu i čistá kašna, ve které se můžeš vykoupat a voda není studená. To znamená, že tu někdo bydlí, když ti každý den dodává jídlo, řekl Petr. A ví, že jsme tu i my, dopověděla Líza. Jo a jak jsi se sem vůbec dostala? ptala se Líza.

On mi sem utekl malý bráška a já jsem běžela za ním no a ocitla jsem se na tomhle divném místě, kde není den ani noc, jen pouhopouhá mlha. Znala jsem pověst tohoto parku, ale co jsem měla dělat, nechat tu mého malého brášku běhat samotného? My ti to nevyčítáme, udělala jsi dobře řekla Líza. Ale chci odtud rychle zmizet, třeba brášku najdeme. Teda rodiče musí mít strach, řekl Petr. Ještěže mam hodinky, řekla Anna. Ty máš hodinky zeptali se Petr s Lízou. Jo, aspoň něco, odpověděla Anna. Ale v tom něco zašramotilo v křoví. Co to je, lekla se Líza s Annou. To nevím, ale můžeme se podívat, řekl Petr a odhrnul křoví. Je to malý kluk, zavolal.

Vždyť to je můj bráška, hrnula se k němu Anička. Patriku, ty jsi mě ale vylekal, kde jsi se schovával, a není ti nic, nemáš hlad, ptala se Anna malého brášky. Ne nic mi nechybí, ale viděl jsem veliký dům daleko za kopcem. Jaký dům? ptali se všichni. Nevím, ale bydlela tam taková paní a říkala, že tě mám najít. Jak ta paní mohla vědět, že jsem tu taky, říkala si v duchu Anna, ale byla ráda, že brášku zase našla. Jdeme teda tam, ta nám určitě pomůže. Šli dlouho předlouho více než den méně než dva (dny), ale dorazili k tomu velkému domu, nebyl to dům, byl to palác. Zaťukali na velká vrata, ta se sama otevřela a děti vešly dovnitř.

Vevnitř to vypadalo krásně, mramorová podlaha, strop ze zlata a velké bílé schody nahoru, které vedly bůh ví kam. A tu před ně předstoupila žena oblečená do krásných modrých šatů a řekla, tak už jste mě našli. Co prosím? řekly děti. Jsem majitelka tohoto starého parku, který obklopoval mé království, ale jednou můj park chtěli zničit a já
požádala čarodějku, aby kolem mého parku postavila štít, který ho bude ochraňovat, ale postupem času štít začal slábnout a pouštěl lidi dovnitř. Problém byl, že nepouštěl
ven. A nás ven pustí? zeptala se Líza. Ale samozřejmě, ale musíte mi tu jednoho z vás nechat, říká krásná žena. No páni, to je teda super, řekla Anna, co budeme dělat?
Já tu klidně zůstanu, řekl Petr. To nesmíš, Péťo, co si bez tebe počnu, povídá s pláčem v očích Líza. Zůstanu tu, ale musíte mi slíbit, že tento štít dáte pryč a pustíte ven ty lidi, co vás nenašli a bloudí tu už docela dlouho, řekl Petr.

Máš dobré srdce, myslíš na lidi v parku a ne sám na sebe, dokážeš se obětovat a proto šít zničím, ale dám ti i volnost. Nemusíš u mě zůstat, jestli nechceš. Až tady odtud vyjdete, budete stát před parkem, ale jen vy si na tento park budete pamatovat a nikdo jiný už ne a stejně jako nikdo si nebude pamatovat, že jste někam zmizeli, řekla krásná žena. Dávám vám tedy volnost a vždy na mě pamatujte, dořekla. Tu se objevili před parkem, no konečně, odfoukli si všichni. No, my teda jdeme, řekla Líza. Rozloučili se s Annou a jejím bráškou a utíkali i s Flekem domů. Doma na ně čekala maminka i s uvařeným obědem a říkala Vy jste si to venčení protáhli o hodinu, co? Ale mami, my jsme se ztratili v začarovaným parku, řekla Líza s Petrem. No jasně, radši nepovídejte a jezte, nebo to budete mít studený, řekla maminka a podala jim jídlo. Líza s Petrem se na sebe jen usmáli a začali jíst.